Fantasy Planet - řeznice Elinor a mé závěrečné zkolabování....

Já si tyhle microeseje v komentářích fakt musím schovat k sobě na web.

Na Fantasy Planet se diskutovalo se o knize Richarda A. Knaaka: Dědičné právo (Diablo – Válka hříchu 1). Rozebíralo se psaní akční nebo akční a ještě trochu jiné... až mně jednou večer přišel odkaz. A já zíral. A teď už mlčím taky a nechám mluvit Elinor... 

Elinor:

ad. nápor na mozkovou kůru – tak ona je otázka, co obecně je nápor na mozkovou kůru. Krom odborné literatury. Připadá mi, že literatura jako taková je pouhou zábavou s přesahy, a je tomu tak dobře. Většinou. :)
Z knížek, co jsem v poslední době četla, mi jako nápor na mozkovnu (a trpělivost) přišel JPW. Podobná intelektuální hra a la Rushdie či Ecco, ovšem na rozdíl od obou pánů Procházka ironizuje ne pouze hrou, ale také samotnou hru (za což mu budiž intelektuály vzdáván nehynoucí dík). Takže to kvůli celkovému prožitku a dojmu musím číst buď v šesti, sedmi plánech najednou, nebo v žádném.

Ssirios:

Bavíme se o tom Procházkovi JWP, co píše JFK, Kena Wooda a kyberpunk? Myslíš tu poslední jeho knížku se scifi povídkami a horory? Až se na tuhle diskusi chudák dostane, tak myslím, že to tvé zařazení s ním sekne.

Elinor:

No, taky jsem byla v šoku a myslím, že šokování Procházky tímto zařazením bude vcelku spravedlivá odveta za to, jak jsem se cítila, když jsem se nic zákeřného netušíc vrhla na jeho první ne-JFK text… xD :)

Procházku jsem začala číst, abych si doplnila základní scifistické vzdělání, měla jsem od něj načteno akorát JFK… a pak se nestačila koukat, protože jeho ostatní věci mi přišly jako klasická postmoderna, u které si ale navíc autor dělá z klasické postmoderny srandu (za což u mě získal velkého bludišťáka).

Každopádně ve chvíli, kdy jsem v kyberpunkové antologii začala číst „Lady in blackout aneb Rox'n'roll v černém“, tak jsem nestačila nechápavě zírat. Měla jsem své představy – a ono se z něj vyklubalo tohle! :D
Teď toho čtu povícero (jeho poslední knížku), vím, že ji budu číst dlouho, a zastávám teorii, že se to kdysi dávno rozhodl Procházka natřít inťošům na jejich vlastní půdě a jejich zbraněmi k tomu. A dosti mu to vychází. Být ještě gymplem povinná, tak jej v češtině použiju jako příklad ideálního postmoderního textu – využívání populárních žánrů a kulis, jednodušší příběh, a následně nastavěné vrstvy, sem tam mrknutí za scénou, a k dovršení všeho satirizace postmoderního chápání literatury a následný návrat k příběhu.
(Taky to celé může být z mé strany metainterpretace, že :D :D :D – každopádně je pro mě JPW jeden z mála autorů, které musím číst s mozkem zapnutým na plný výkon.)

jwp

Milá Elinor,
mezi zuby drtím nitrogylcerin, zvolna dýchám, ležím, ten prášek je hnusnej. kyselej, smradlavej … Tvá odplata se zdařila. Nehnutě zírám na bílej strop (v Indii je bílá barva pohřební) a říkám si, když se mi v letmým pohledu zleva zjeví zlatá barva Fantasy Planet – co jsem to zas posral… Čumím. Nevím, kdo jsi, ale jsi hustá.
Vynechám toho postmodernistickýho šmejda JPW, o němž možná byla řeč, ale myslím zejména Tvou (micro) esej…
To je vono, holka. Kontroverzní, provokující a mnoho lidí seroucí… Klaním se. Seš moje krevní skupina. Bez smajlíku. Opakuji: čumím a jsem nadšenej z lidí, jako seš ty. Super generace!

Děkuji Pavle Lžičařové za svolení s použitím loga FP i aktuálního odkazu na článek.

Stejně tak děkuji Elinor, že jsem ji vykradl a zveřejnil jinde, než kam původně psala.

jwp